Táto táto,vezmi nás sebou na čekanou!
Dva páry dětských očí s očekáváním hledí na svého otce.
Nevezmu Vás sebou všechno vyplašíte a nic neuvidíte!
Táto my budeme hodné a nebudeme zlobit budem jako myšky!
Tak dobře ale jak budete zlobit,tak už Vás ani jednu příště nevezmu.
Nene my budeme hodné a budeme potichu.
A tak se stalo,že v roce 1985 jsem jela na svou první čekanou společně se sestrou do Ločenic.
Máma mi dala gumáky-byli mi velké a nohy mi v nich plály.Dostala jsem teplou bundu a maminka mi pohrozila,že jak nastydnu tak něco uvidím- JÁ NENASTYDNU.
V podvečer jsme usedali do auta plné radosti a zvědavosti.
V Ločenicích nejdřív ke strejdovi,byl také myslivec.Já pohladila fouska co strejda měl a pak hurá ho auta a přesuneme se ke kazatelně.Projeli jsme Ločenice a zastavily na louce.
Odsud jdeme pěšky-a jak je to daleko?ptala jsem se.
Támhle na konci louky je kazatelna na tu jdeme.Táto to je na mě daleko mám malý nožičky budou mě bolet!
Slíbila jsi,že nebudeš zlobit.Nebo pojedeme domů a já se sem vrátím sám.A budete potichu nebo všechno vyplašíte.
Sestra do mě štouchla a ukázala prstem at mlčím.
Na jedné straně bylo pole na kterém dozrávalo obilí a na druhé straně louka a za ní les.
Tak holky na kazatelnu lezete první.
A má sestra se okamžitě hnala nahoru,Mě to šlo pomaleji.Táta lezl hned po mě.Nahoře jsme si sedli na lavičku pod kterou byla bedna a pomalu se rozhlíželi.Sestra měla dalekohed velikostí akorát pro nás.
Nech mě podívat,já se chci taky kouknout!Ne tět koukám já- byla odpověd.
Tátí já se chci taky kouknout?Pojd sem já ti půjčím svůj-jen ti nesmí spadnout-budu ti ho přidržovat.
Nikde nic a tak jsem si zase sedla na své místo.Táta občas zkouknul okolí svým dalekohledem.Byl teplý večer a slunce pomalu svou sílu vzdávalo a ukládalo se ke spánku.Občas se z lesa za kazatelnou ozvalo zapraskání větviček
Co to bylo???Co to je??Obě vyplašené že je tam strašidlo.
Nevím-třeba je tam srnčí a půjde se na louku podívat a pást se.Když budete zticha tak příde.
A čekali jsme dlouhé chvíle ale krom praskání větviček se na louku nic ukázat nepřišlo.
Když už pomalu večer končil a hodně se sešeřilo tak se zvěř začala ukazovat.
Honem pojd se podívat je tam srna a zajíc-a opravdu -táta mi držel dalekohled a já koukala jak se srna klidně pase jen občas zvedla hlavu a ohlížela se.Zajíc občas odskákal a měnil směr.
A pak přišlo to nejhorší-komáři a nuda.
Komáři lítali a bzučeli a občas se nějaký malý upír i navečeřel.Leckterému se povedlo,že i přežil.Repelent ta smradlavá vodička nezabíral.
Marjápano holky!!-říká táta zoufale-nedělejte takovej kravál,nic nepříde!!!
A zase chvilka klidu a zase ta nuda.
Večer se pomalu schovával pod křídla tmy a vidět bylo hůř a hůř.Jen to zlatavé pole bylo i v té tmě krásně vidět.
A nudná chvilka přišla znova.A nejen to přidalo se i zívání a komáři byli drzejší stále víc.Ti upírci byli drzejší a pořád bylo slyšet bzukot.
Tatí já chci už domů-řekla jsem.
Ještě chvíli vydrž za chvilku pojedeme domů.
Ale už se mi čekat a ani sestře nechtělo.A začal takovej kravál že i to srnčí raději zalezlo a zajíček si to namířil raději do pole.
Jedna z nás začala kopat nohama do té bedny.Druhá smrkat obě zívat a mlátit komáry.Táta se jen nadechl a vydechl a říká
Tak dobře pojedem domů ale příště už se mnou žádná nejedete!!
(Jak se v té době mýlil)
A jak jsme se pomalu začaly připravovat na to že z té kazatelny taky musíme slézt dolů,zahlédla jsem v tom svítivém poli něco tmavého.
Táto támhle je něco černýho.
Ne to se ti zdá nic nevidím-NEZDÁ KOUKNI SE DALEKOHLEDEM.
A tak táta který už se chystal že poleze dolů jako první,znova usedl na lavici a kontroluje ten můj černej přelud.
Máš pravdu-to je prase-holky až vyleze na louku a bude to k tomu,tak ho střelím.
Usedli jsme na lavici a ani nedýchali.Táta pomalu a zlehka nabil flintu a připravil si jí.
Divočák pomalu a s velkým klidem vyšel na louku.Začal rejpat v trávě a táta ho naposledy zkouknul a říká.
Tak holky připravte se budu střílet a nezapoměnte tět budtě jako myšky a zacpěte si uši.
V tu chvíli byla nuda ta tam a ani komáři -ty krvežíznivé bestie nám nevadily.
Zacpané uši obě dvě a já si říkala kdy asi vystřelí,už to bude??Neuteče mu to prase??Trefí ho??Ta chvíle pro mě byla dlouhá.V tý tmě jsem prase moc neviděla jen obrys a ještě jsem se musela dívat někam vedle něj jinak bych ho neviděla vůbec.
A pak přišla rána a všude klid a ticho.
Tak holky tět tady počkáte,já se dojdu kouknout zda jsem ho trefil dobře.Kdyby bylo třeba musel bych ho dostřelit.
Ne my jdeme s tebou!! představa že budeme někde sami na kazatelně byla děsivá.
Nemůžete jít se mnou musíte počkat.Já se pro Vás vrátím.Nenechám Vás tady.
Chvíle přemlouvání a nakonec jsme čekali.Táta slezl dolů a my poslouchali jak se jeho kroky vzdalují až jsme nešlyšeli nic.Jen jak v lese za námi něco chodí a praskají větvičky.Co když se pro nás nevrátí??Ale vrátil se.Po chvilce jsme ho slyšeli jak jde zpátky.
Tak holky lezte pomalu dolů.Divočák trefen přesně na komoru.
A my nedočkavostí lezly a chvátali abychom toho divočáka viděli.
Dali jsme divočákovi větvičku a druhou si dal táta za klobouk.
Zajedem do Ločenic a strejda nám ho pomůže naložit.
Co když nám ho někdo sebere?Nesebere neboj.
Tak jsme dojeli pro strejdu.Strejda chvíli při baterce divočáka prohlíží a pak říká
Lovu zdar a táta lovu dík.
Než se divočák naložil tak táta strejdovi vypráví jak jsme dělali takový rachot že si myslel že nic neuvidíme a že ten divočák byl asi zvědavej a tak přišel.
Když jsme se vrátily domů blížila se půlnoc a my obě dvě usínaly s pocitem že první čekaná se povedla na jedničku a že příště už budeme opravdu hodné a budeme potichu.Tak abychom zase něco viděli.
TO TI TÁTO SLIBUJEME!