Když jsem si v roce 1999 koupila svou první jezevčici byla jsem štastná a zárověn plná očekávaní jak nám spolu bude.Jméno dostala po své přechůdkyni ADÉLKA.
Výběr fenky byl lehké rozhodnutí.V Blatné u pana Stejskala byli v té době dva vrhy jezevčíků.Mohla jsem vybírat a přebírat.Jel se mnou táta.Štěnátka byla jak rarášci.Prali se,okusovali,občas nějaké odběhlo.Dvě malé fenky se zajímali o tátu ale mě se moc nelíbili.Zato jedna malá tmavá kulička mi odvážně škubala tkaničky a utočila na ně.Tak tu beru tu chci ta si mě vybrala.Táta pořád že ty dvě fenky jsou pěkný-nene ty já nechci nelíbí se mi.Pan Stejskal hodil mezi štěnata koště a všechny se na koště vrhly.Pak mi povídá -POZNÁŠ TĚT TU FENEČKU CO SIS VYBRALA??
POZORNĚ JSEM SE NA VŠECHNY PODÍVALA.A UKÁZALA JSEM NA FENKU CO PO OČKU KOUKALA NA MĚ.TO JE ONA!
Pan Stejskal zkontroloval tetování a říká-máš pravdu poznala jsi ji tak to je tvá fenka.Málokdo kdo nikdy štěnata neměl je od sebe napoprvé pozná.A já ji poznala.Po cestě domů tátovo škodověnka byla hned pokřtěná včetně bundy.
A tak jsem měla jezevčíka-fenku malou krásnou nejkrásnější.Můj malej psí poklad.Spala první noc se mnou,ale poté v pozdějším věku byla ráda jak se mnou,tak v kotci.Chtěla jsem chovat jezevčíky.Chtěla jsem mít doma malý tlačenky,roury.
Mé rozhodnutí,že chci štěnata ovšem neslo jeden malý otazník,který se vznášel ve vzduchu jako časovaná bomba-co s výcvikem,výstavy.Chov?Zvládnu to?
Jsem z rodiny myslivců ale nikdy předtím jsem psa loveckého neměla.Rodiče oba ale ano.Táta byl zkušený vůdce a cvičil psi nejen své ale i ostatních lidí.Byl hodně vyhledávaný a tak jsme doma měly různá plemena.
Ale co já??Začátečník amatér.Na hony,dohledávky jsem chodila.Ale jezevčík byl pro mě svatý.Mám doma plno knih o jezevčících,výcviku a vedení ale vždy se vracím k jedné.Knize od Václava Vochozky-chovatelská stanice CAREX.Pana Vochozku mám ráda.Jeho rady jsou pro mě velmi cené a společně s panem Tripesem si jich obou velmi vážím.
Jenže něco jiného bylo číst si to a něco jiného bylo jak naučit to co čtu.Táta ten velký otazník rozstřelil.Jedno páteční odpoledne mi říká,jestly chceš pojed se mnou na nahánku do Rožmitálu.Vezmi Adélu sebou a já vezmu Daníka.Na nahánkách se naučí všechno.A je to polovina uspěchu.Navíc v Rožmitále je zvěř takže se naučí i hlásit.A tak jsem jela.Zvědavá a plná otázek.Na nahánce jsem nikdy předtím nebyla.
Celý den pro mě byl velký otazník.Adélka byla perfektní společnicí.Jen kde se mi terén nezdál na její velikost,naložila jsem jí do batohu a měla na zádech nebo na prsou abych na ní viděla.Při přestávce se mohla konečně seznámit s divočákem.Táta měl sebou Daníka a tak mu divočáka také ukázal a Daník hlásil.Poprvé od června co u nás byl jsem ho slyšela štěkat a panečku to byl hlásek.Ale Adélka i přes veškeré povzbuzování nic.Zájem byl,divočák se jí líbil ale nehlásila ani nevrčela.Byla jsem z toho smutná.jak to že Danda hlásí a Adélka ne?
Neboj taky bude,jen jí dej čas-říká táta.Na jeho rady jsem dala vždy(tedy aspon co se týče psů)
Pak mi ještě to štěně malý uteklo k cizím myslivcům a ještě se nechalo hladit a drbat na bříšku.A já z toho byla celá nesvá.Pískala jsem a volala a nakonec jsem pro ni došla.Jenže páni myslivci měli pro své psi granulky a ty Adélce chutnaly.
Na další nahánce,kde jsem svou kamarádku o potěšení projít se po lese a zkusit její temperament neošidila,jsem poprvé slyšela jak štěká má milovaná Adélka na divočáka.Hlas na svůj věk neměla tak hluboký jako poté v dospělosti.Ale hlásila a já byla pyšná,že je to velmi slibné a že hlásit bude.Nevynechala jsem v Rožmitále jedinou nahánku.Bylo to tam velmi pěkné.
Přešla první zima,sníh pomalu odtával a Adélka byla starší a brala jsem ji ven každý den.Dělala jsem na tři směny a tak jsem tomu vše přizpůsobila.Po ranní jsem chodily odpoledne.Při odpolední dopoledne a při noční hned jak jsem ráno přijela domů už jsem brala vodítko a Adélka štastná,že půjdeme zase ven.Takhle ráno mě to bavilo nejvíc.Zveř se k ránu pásla na loukách a byla vidět.A všude takový klid.Ticho.
Milovala jsem Adélku v pampeliškové louce.Všude plno žlutých květů a mezi nimi se vždy někde vynořila mokrá hlavička Adélky.Rosa mi z ní dělala malou žabičku vyskakujíc aby viděla.
Přišlo léto a my měli společně zvládnuté základní povely a hlasitost byla u Adélky předností které jsem využívala když jsem chtěla naštvat sousedy.Máme doma roury už víc než 20 let.Kdysi jimi jezevčíci prolézali a učily se nebát do nor.Já si ty roury také oblíbila.Adélka byla jak střela.Prolezla a když si chtěla hrát,zůstala na konci a povel TELEFON byl pro ni jen štěkot a štěkot.Ta roura to celé znásobila a Adélka telefonovala.Bylo slyšet jak mrská proutkem a bavilo ji to.Milovala jsem ji.
Dokázala mě rozesmát a velmi dobře věděla kdy mám náladu na bodu mrazu.
V polovině léta jsem začala přemýšlet,že na zkoušky máme čas do jara a první chci dělat noru o které jsem věděla nejvíc.Takže se půjdeme podívat na první výstavu.Poplatek jsem zaplatila a zbývala úprava srsti.Adélku jsem na doporučení vykoupala a druhý den v sobotu ráno mě táta naložil do auta a jeli jsme ke známemu do Olešnice.Který jezevčíky měl a od něj táta měl své první dva pejsky a že mi Adélku upraví jak je třeba.A tady jsem se naučila jak upravovat srst.
Adélka měla srst měkčí a tak to dobře nešlo.Známej mi přinesl malou pomůcku(Pilku na železo ktetá měla rukovět a dala se celkem dobře držet v ruce)Ale na Ady tohle nezabíralo.Tak se nedalo nic dělat a že se tedy srst udělá ručně.Jenže to Ady prostě bolelo a tak po známým chnapala a vrčela a vyškubat slecha byl běh na dlouhou trat.Nakonec protože už tět přátelských polibků,měl známej dost a já taky,rozhodla jsem se že jí tu srst dodělám doma.Že si jí vezmu přes nohy a pomalu budu doškubávat.V tuhle chvíli jsem věděla,že mě bude Adélka nenávidět.A taky že jo.Zálézáním pod skříně,lavice a postele toho moc nevymyslela a já jí vždy odlovila.Nesnášela mě.
Mrzelo mě to ale já chtěla aby byla pěkná a dokonalá.Když přišel vstupní list,kriticky jsem zkoukla Adélku a řekla si,že nějak to dopadne.
Má první výstava byla o velké nervozitě kterou jsem přenesla i na Adélku.Rady at se projdu a at se nebojím mi moc nepomáhali.Se mnou jela máma i táta.Nemohly si nechat ujít výstavu a zvlášt to,že já budu poprvé předvádět svého psa.Kdyby tenkrát věděli jak jsem ze všeho vyplašená asi by se mnou nejezdili.
A tak jsme přišly na řadu.Já nalepila číslo-nedrželo.
Adélka to naštěstí pochopila a snažila se mi zlepšit naládu tím že na mě skákala.
Adélko k noze! Vydrž to! Já taky musím!Pochopila mě a chodila pěkně u nohy a já jí lehce přizvedávala hlavičku.První výstavu si Adélka vychodila Výbornou-hurá a sláva.
Jen jsem odešla z kruhu tak mi máma podávala malou krabičku.U nás to funguje tak,že kdo poprvé předvádí musí dostat dárek a já dostala přívěšek jezevčíka.
Adélka dostala dárky taky a stužku kterou jsem jí pyšně přivázala k vodítku.
Přišel podzim.Listí se povalovalo všude a foukal vítr,při kterém děti radostně pouštěli draky.Výlovy rybníků byli v plném proudu a my se aspon jezdili dívat.Těšila jsem se na Rožmitál a nahánky.
A přišla zima.První sníh jsme si nenechali ujít a vyrazily jsme okouknout stopy.Adélka vesele stopy kontrolovala.Liščí se jí líbila nejvíc.Občas jsme přešli danka.
A jelo se na nahánku.Adélka i Daník pracovalI překrásně,doplnovali se.Ještě jsem měla Winii drsnosrstou trpasličku.Ta i přes svou velikost zvládala obtížný terén.
Doplnovali se a byla radost je pozorovat.Moc se mi v Rožmitále líbilo.Pokaždý jsme šly jinde a pokaždý bylo na co koukat.Když bylo jasno tak Ze zahrádek nad Rožmitálem byli vidět Alpy.
Přišlo jaro a všechno pomalu rozkvétalo.S Adélkou jsem jela na svod loveckých psů a přišel čas příprav na norovací zkoušky.Ty mi nebyli neznámé.Jezdila jsem na noru od svých 7 let.Lišáka jsme doma měly.Takže jezdil s námi-Ferda.
Táta bral na nácviky i Daníka.Cvičily jsme spolu všechno.
Tři měsíce příprav na noru jsme zvládali-jen Adélka s tou hlasitostí v noře moc slávy nenadělala.Ne že by nehlásila ale dělala si přestávky.Výcvik pomalu končil a já jsem zase dostala strach,že to nezvládnem.
Byla sobota ráno den zkoušek.Já byla vzhůru od 4 hodin ráno.Nemohla jsem spát a pořád jsem se převalovala.Adélka spala se mnou.Po očku jsem ji sledovala.Stočená v mých nohách spokojeně odfukovala.Chrápala tak že by se za to nemusel stydět dospělý člověk.Občas jakoby utíkala ve spánku-Co asi ve svých snech prohání-říkala jsem si a i přes ty nervíky co jsem měla jsem se usmívala.Mám ji tak ráda,bleslo mi hlavou
Počasí ten den nebylo zrovna hezké.Pršelo.
Naložily jsme do auta Daníka a Adélku a společně s tátou vyrazily na noru do Českých Budějovic.Aut všude bylo že parkování bylo obtížné.Ale tam to nikdy jiné nebylo.
Po nástupu a losování už jsme jen čekali.První pejsek haf haf -obstál.Druhý haf haf obstál.Pak šel Daník Haf haf a má to hotový
Co když Adélka neštěkne-nezahlásí??Všechno bylo zbytečné,marné.A s tímto broukem v hlavě a s kamenou tváří jsem nastoupila
VÁŽENÍ PÁNI ROZHODČÍ
FENA MEGAN OD ŘEKY LOMNICE JE PŘIPRAVENA K DNEŠNÍ ZKOUŠCE Z NOROVÁNÍ
VŮDCE JANA BERANOVÁ
Tak a už to bylo.První kotel,Adélka němá.Já koukala neštastně na tátu,do země jak kdyby tam snad byla pomoc.V mysli říkám.Ty potvoro jak neštěkneš tak už s tebou nemluvím.A najednou haf haf haf a ona hlásí!!Srdíčko mi poskočilo-hlásí.Druhá mřížka-haf haf,třetí taky haf haf.Rychlost honem honem haf haf až deklíky duněli.
Vezměte si jí a počkejte
Vzala jsem Adélku a dala jí vodítko.Chtěla běžet ještě jednou.Táta šklebenec až mu fajfčička málem vyletěla.Adélka až na hlasitost samá 4 jen z hlasitosti byla 3.Krátké přestávky ve vydávání.
Měla jsem strašnou radost moje Adélka a já máme za sebou první zkoušku.Tak jsem byla pyšná.Později když jsem sama jezdívala cvičit nováčky na noru jsem se strachu z norování zbavila.
A pak přišel čas příprav na zkoušky lesní.Cvičila jsem s Adélkou každý den.Jendou k večeru jsme šli na rybníky jen tak to obejít.Ten večer bylo krásné letní počasí,teploučko a já jsem ze zvyku zašla na panelku jen se projít ve vodě.Adélka neváhala a následovala mě.Najednou slyším šplouchnutí a Adélka plave-je to plavec!Jenže se tam tak divně převalovala a byla na hloubce a najednou hlava pod vodu a ven a znova a Ady nikde.Šok strach a rychle pro ní.Během chvilky jsem byla ve vodě a plavala jsem pro ní.Jenže ona ta malá mrška si ze mě dělala strandu.Nevím snad chtěla abych si zkusila jaké to je plavat,že je to po horkém dni nádhera,zvlášt když máte kožich.Když jsem k ní doplavala a skoro jsem jí měla tak se najednou rychlým tempem obrátila a plavala jinam a jak nádherně.Ježíš to jí tady budu lovit-pěkná hra jen co je pravda ale mě to moc nebavilo.Tyhle její obrátky udělala několikrát než jsem jí ulovila a hned na břech a na vodítko!
Ty potvoro jedna malá říkala jsem si.Adélka se oklepala,olízla se a radostně poskakovala kolem mě když jsem se na mokrý nohy pokoušela narvat kalhoty.
Tak milá zlatá do vody už nikdy!
Doma jsem se pochlubila jakej zdárnej je Adélka vlastně plavec a že i já ještě plavat umím a že lovit jezevčíka na hluboké vodě je má přednost.
Záchvaty smíchu mi byli odpovědí.Ale co s tím?
Táta říká-tak příště odejdi.Nech ji tam at si plave.Ona bez tebe sama nebude.
Na tohle jsem skoro zapoměla ale po nějaké době jsem jezdila krmit bažanty a brala jsem si sebou všechny jezevčíky.Než jsem se vyhrabala s auta tak byli všichni jezevčíci venku a hurá k rybníku.A najednou šplouchanec a Adélka plave jak kláda na vodě.
Dobře ty potvoro tak zkusíme kdo má pravdu.Představa že bych měla zase plavat v rybníku se mi moc nelíbila.Rychle jsem nakrmila bažanty a zapískala a nic.Adélka vesele brázdí vodu jak zaoceánskej parník.Wína u mě a Daník v dohledu.Druhé zapískání-Daník a Wína v autě ale Adélka nikde.A tak jsem nastartovala a pomaličku se otáčela.Už jsem byla skoro na poli a najednou slyším štěkot a vidím hnědou hlavičku jak maže za autem.Radostně naskočila a nechala pro mě taky trošku z té vody.Oklepat se v autě a všechno naházet na paničku je určitá radost.Já mokrá ale strašně ráda,že ta moje potápka přišla.Pak už jsem ji nechávala plavat jak chtěla ale vždy tak abych naní viděla
Lecos se muselo dopilovat a učit jsem se musela i já.Táta kapal barvy a opravdu jsme nic nevynechali a byli jsme poctivý.Adélku to bavilo a mě taky.Přišel termín zkoušek a já všechno připravené.Nervy opět zapracovali.Táta mi dělal střelce.A jel se mnou jako opora v případě rady.
Den před zkouškami silně pršelo.V lese se nedalo dýchat.Adélka poslušná.Celou dobu mi chodila krásně u nohy.Tak a jdeme na vodění na řemeni.Obejděte tady pár stroumů.
A tak jsme vyrazily první polovina dobrý jen trošku zpomalte-volá na mě rozhodčí.Ano odpovídám.
Už jsme to skoro měli a moje milovaná Adélka se prostě rozhodla,že si obejde strom po své straně a na mě se vybodne.
Tak a konec.Vzdávám to.Do mě vjela lítost,vztek,beznaděj,zoufalost.Snad všechno co do člověka vjede když se o něco snaží a ono to nevyjde.
Končím to bylo mé rozhodnutí.Rozhodčí za mnou běží..
Počkejte nic není ztraceno já Vás to nechám opravit na začátečníka to vůbec není špatný.
Ne já končín-slzičky na krajíčku otačejíc se aby mě neviděl-.
Táta říká -ty jsi praštěná mohla jsi to zkusit.Umíte to obě dvě.
Ne táto já už se tam nevrátím-končíme jedeme domu.Pojedeme jinam termíny jsou.
Jak chceš.říká táta
Domů jsem poslala sms a celou cestu z Týna nad Vltavou probrečela.Adélka zkoušejíc mě rozveselit vrtěla proutkem a koukala na mě těma svýma velkýma očima.
Doma už čekala máma a vyptávala se.Pak mi řekla že ani ona i táta své první povrchové zkoušky neudělali.Tradice se dědí jak se zdá.
No co no tak jsme neudělali chůzi na vodítku.Ale jinak to všechno bylo dobrý.Byla sobota večer a já se uklidnila a volala jsem chovateli abych se pochlubila vlastním neuspěchem jak jsem pitomá,protože když se mi to rozleželo v hlavě tak mi došlo že jsem udělala chybu.
Nic si z toho nedělějte zkuste zavolat do Tábora.Tam jsou zkoušky za pár dní.Paní Steskalová mi byla vždy dobrou rádkyní po telefonu.
A tak jsem taky udělala a vyrazily jsme do Tábora.Ale tam jsem už nevedla já,nechtěla jsem to Adélce zkazit.Přihlášená jako vůdce jsem byla,ale na místě jsem si to rozmyslela.Přepsali se koncovky na tabulce a diplomu a vůdce byl táta-Beran Jan místo Beranové Jany.
Přesunuli jsme se na disciplíny a tu se před nástupem Adélka rozhodla,že tátu prostě poslouchat nebude.Zadaunovala a odmítala komunikovat.Jeden z rozdodčích se ptá co vlastěn fenně je.
Táta na to -já ji necvičil to dcera.Tak mě asi poslouchat nebude.Jano odjed pryč nebo jsme tady zbytečně.S kamarádkou jsem tedy vlezla do auta a že odjedu.Jenže tam byli hluboké díry od traktoru a já zapadla.Vytáčela jsem motor že se auto celé třáslo.No nic tak nás někdo musí vytlačit.Páni rozhodčí nelenili a i s čekateli šli tlačit.Chudáky kluky čekatele jsem ohodila tak,že se museli ject převléct.Chtěla jsem se jim omluvit,ale oni na mě s usměvem volali at už jedu.
A tak jsme strávili s kamarádkou v autě pěkně dlouhou chvíli.Využili jsme ji na snídani.Když jsme se vrátili byla moje Adélka už hotová a poté už tátu brala a poslouchala jen se po mě vyčítavě koukala.Ten den jsem si domů vezla svou fenku která ve druhé cenně zkoušku složila.Vodění na řemeni s tátou za 4.Jen postupování udělal za 2.
Přišla doba vhodná ke štěnatům.Pejska nádhernýho jsem měla vybraného.Přišla jsem na něj náhodou na barvářských zkouškách
Brit od Květušského potoka-majitel pan Miroslav Gold
Ten pes byl překrásný a slovo dalo slovo a jak Adélka měla vhodný den tak jsme vyrazily.Za měsíc se Adélka začala kulatit a já se mohla těšit na kupu malých prcků.Víkend před porodem jsem byla u přítele u Nových Hradů který měl také jezevčíka a ohaře.Jezevčička Dita byla mrcha a seznámila nás jedním kousnutím do mého lýtka.Ještě dnes je vidět místo kam se zahryzla.Ten víkend jsem původně nikam jezdit nechtěla ale byla jsem připravená kdykoliv ject domu.Od pátku hlídala máma a já jsem byla v klidu protože byl čas.
V sobotu ráno jsem volala domů-máma říká v klidu nic se neděje a protože máma už se svou foxteriérkou měla plno štěnat tak jsem byla v klidu.
Přišlo poledne a já měla tak zvláštní pocit,že i přítel byl ze mě nesvůj.Najendou telefon.
Musíš domu Adélka má štěně a nechce nám ho dát a ono je špatný.Vyrazila jsem jak střela.Stihla jsem jen říct příteli-ZAVOLÁM!!
A mazala jsem domu.V té době jsem měla starou škodu 120 ale motor byl užasnej.Lítala překrásně.A tak jsem za necelých 20 minut byla doma a hnala jsem se k Adélce.U Adélky máma a Adélka vrčí a cení zuby-štěně bezvládný.
Adélko jsem tady.Pujč mi ho.Adélka přestala vrčet a nechala si vzít štěně.Tohodle pejska jsme zachránili a nechali si ho.Jméno dostal Atos.Atos z Kasperku a byl to velký jezevčík-obr.Ten den se nám narodilo 6 pejsků a jedna fenka.Ta dostala jméno Amira a jako první šla do nového domova do Olešnice k panu Urbanovi,který mě učil jak upravit srst u jezevčíka a který má na Adélku velmi živé vzpomínky pro její přátelské polibky.
Štěnata se narodila v červnu v roce 2002 dostala jména
ATOS,ARON,ARAMIS,ALF,AMOR,ANDY,AMIRA-říkala jsem jim Sněhurka a 7 trpaslíků.
Ten den už jsem se na Hrady nevracela.Přítel byl myslivec a chápal to a měl radost jako já.
A tak byl první vrh na světě.Moje malé kuličky mé malé štěstíčka.Adélka se ukázala jako vzorná máma.Ale u štěnat jsem mohla být jen já.Rostly jak z vody.Prozkoumávání zahrady bylo velké dobrodružství a kolikrát se mi stalo,že nějaké štěnátko uslo a když jsem je volala tak se nemohla dopočítat.
Přišel čas očkování a tetování ale také čas povodní v roce 2002.
Pořád pršelo.6 týdení štěnata jsem měla doma aby nenastydli.Jenže jsem potřebovala očkování a tetování a kvůli povodním jsem nemohla ke svému veterináři do Budějc-nedalo se přeject přes mosty.U přítele jsem kontrolovali vodu z rybníka aby se nepřelila a stoku kterou jsme měli u chalupy.Moje štěnulky jsem nakonec musela vzít do Svinů k veterináři.A doba odběru přišla pro mě strašně brzy.Štěnátka se mi rozutekly a bylo doma smutno.Přišla zima a já zase jezdila na nahánky všude tam kde mě pozvali.Už to nebylo jen do Rožnitálu.Už jsem jezdila i Benešov nad Černou,Líčov,Olešnice.Každý víkend někde jinde a všude tam kde mě pozvali.
Jezdívala jsem se sestrou.Ale často sama s Adélkou,Winií a Dandou
Přišlo jaro a přešlo léto rok 2003 a já se znova těšila na dobu vhodnou pro štěnátka.
A ta doba přišla v srpnu.V říjnu už jsem se zase těšila ze štěnátek z vrhu B
Narodily se 6.10.2003
Jména Brit,Bandita,Blesk,Belinda,Bryta,Bystra,Bianca a Betynka.
Původně jich bylo 11.
Plno těchto štěnat šlo do zahraničí.Několikrát poté jsem je ještě viděla.Dodnes si živě vzpomínám na jednoho mladého myslivce,
Vzal pejska že si ho pochová a vzal ho tak špatně že se mu pejsek vysmekl a spadl na zem.Byla jsem rozhodnutá že tomuhle hejskovi pejska za žádnou cenu nedáma i hádat jsem se chtěla.Omluvil se a řekl,že ho moc chce a že raději vyhodí přítelkyni z postele.A ve chvíli kdy pejsek tomuhle cizákovi olízl tvář tak vše bylo smazáno a on si pejska vezl domů.Myslivec byl cizinec ale já ještě několikrát o rok později svá štěnata která šla do zahraničí viděla.A mohla jsem zhodnotit vzhled a chování a na jejich prácovní vlohy jsem byla opravdu pyšná.
Přišlo Jaro rok 2004 a má léta s Adélkou se chýlila ke svému konci.
Jela jsem se,jako každý rok,kouknout na svod loveckých psů do Budějc.Když jsem se vrátila domů tak mě vždy Adélka chodila vítat k vratům a štěkala radostí.Ale tenhle den nepřišla a více to znova psát nechci i za těch 10 let je to pro mě něco děsná vzpomínka.Co se stalo je nápsáno na
www.zkasperku.netstranky.cz
Vzpomínky-Megan od řeky Lomnice
Nikdy jsem se stím nesmířila,že jsem o ni přišla.Žádná fenka už nikdy nebyla jako moje Adélka.Les kam jsem ji uložila vytěžily ale i přesto když tam jdu její hrobeček najdu i po slepu.Rádi jsme tam chodívali,cvičily jsme tam barvu.Znaly jsme tam každý strom,každé mraveniště a každou noru
Ona byla má první a jediná která mi hodně dala a díky které jsem poznala jak krásně je v lesích a díky ní jsem prožila plno krásných chvil plné radosti ale i těch chvilek plné nervozity i vzteku i očekávání.Plno věcí jsem se díky ní naučila.Byla mou učitelkou a její bystrá povaha mi chybí.
A i dnes v roce 2014 mi lehko není,když na to vzpomínám.
Tak to byla a v mém srdci je moje milá malá psí kamarádka
MEGAN OD ŘEKY LOMNICE
