Když jsem se v roce 2009 přestěhovala zpět do Komářic byly Káťě necelé 3 roky.A školku jsem domluvenou neměla a tak protože měla Káťa čas,jak mohla jezdila s dědou do lesa.
Byla polovina března a byli spíše holomrazy.Zima svou sílu nevzdávala a i když přes den svítilo sluníčko tak v noci byl mráz.V tomto období jela Káťa s dědou ke krmelci.
Já byla ráda že si mohu doma poklidit a s přesvědčením,že se zdrží minimálně přes dvě hodiny jsem se doma pustila do všeho možného.Jenže neuběhla ani půlhodina a slyším známý zvuk našeho auta.S hrůzou jsem vyleťěla,že se snad něco stalo.
Ale kdepak Káta ke mě běží a jak žvatlá tak jsem pochytila něco o tom,že je tam šišínka(v Káti mluvě to bylo srnčí) a že za ní přišlo a nechalo se hladit.
Teda Kačí ty jsi ale kecka,kdepak by k tobě srnčí přišlo?
Maminko je tam a chtělo jít se mnou,já ho hladila.Nevěřícně jsem se podívala na dědu a říkám mu,teda že se nestydíš,učit Káču lhát,když je tak malá.
Můj táta se na mě podívá a říká-Ona nelže je tam srneček a přišel sám.Tak jsme ti přijeli oznámit,že ho přivezem.Ale je špatnej tak ho zkus srovnat.Asi byl moc dlouho na řepce.Tam totiž celou dobu asi je.
Tak dobře přivezte ho a já se na něj podívám.A tak jeli a po chvilce už stojí auto před garáží a já pomalu otvírám víko kufru.
Takový skok a srneček byl venku.Byl malej a sotva stál,neměl na hlavě vytlučeno a byl takovej celej zkroucenej.
Tak se na tebe podívám.Zdál se být v pořádku.Jen byl celej zkroucenej.Zavolala jsem veterináře a ten ho také prohlédl ale řekl že má mizivou šanci na přežití.Zkusit že to můžem ale šanci mu dává tak 20 procent.Dal mi nějaká léčiva a přesné instrukce jak a kdy mu to mám dávat.
Ještě ten den odpoledne se asi jaro rozhodlo že už má načase a odpoledne už bylo krásné teplo a my měli srnečka na zahradě a nechali ho popásat se.Přinesli jsme mu plno jablek a mrkve a pěkné seno co jsme nasušily v předešlém roce.Do večera byl srneček čipera a občas do nás zkoušel trkat jeho chloubou,kterou neměl.
Byl úžasnej,pro mě to nejkrásnější co jsem viděla a na co jsem v té chvíli mohla sáhnout.Dokonalý malý srneček.Krásný, jeho oči byli jasné.A on s vděčností jakou snad dokáže takový tvoreček cítit,přijímal vše co jsme mu nabídli.Na noc byl v seníku kde měl dostatek sena a bylo tam věřím i pro něj útulno.Každou chvíli jsem ho chodila kontrolovat.Vždy ležel na zemi a při mém příchodu urychleně vstal.
Druhý den už v sedm ráno jsme obě i s Káčou byli nastartované a hurá k srnečkovi.Mamí jak se jmenuje?Já nevím Kačí jak bys mu říkala ty?ŠÍŠÍNKA odpověděla mi Káta.
Na to jsem se jen usmála a říkám,je to prcek maličkej tak mu budeme říkat MALEJ co myslíš ty?Ano ano to se mi líbí.
A tak dostal srmeček jméno,ale jeho působnost u nás se krátila,aniž bychom to chtěli.Ten den bylo krásně hned od rána a MALEJ si poskakoval po zahradě a na všechno byl náramně zvědavý.Nechal se hladit a česat aby byl krásný a aby nám to i oplatil,vždy nám žvejkal triko nebo nohavici.Když jsme ho potřebovali dostat na jiné místo nezbývalo nic jiného než ho tam dotlačit.A tak jsme ho tlačily po zahradě a i přes jeho protesty se vždy podařilo.Dostat do něj léčiva bylo umění.
Večer už jsme si říkali,že z nejhoršího je snad venku.Pletli jsme se.
V noci už jsem ho nechala být a ráno jsem pomalu nestihla ani otevřít dveře od seníku a Malej se cpal ven.Popravdě?Tak úžasný zvíře jsem doma ještě neměla.Měli jsme doma bažanty,lišku máme stále ale tohle bylo jiné.Byl dokonalý a překrásný.
Ten den přijel můj manžel z práce asi po 4 dnech a nevěděl nic o tom,že máme doma srnečka.Nejřív přišel domů a protože nikoho nenašel,tak šel na zahradu.My s Káčou seděli na židlích a koukali na malého,který byl schován za autem.
Co tam děláte?To mě nikdo nepříde přivítat?
Já mu odpověděla Pojť k nám a uvidíš proč tě nikdo nevítá,a hlavně zavři vrata!
Něco si mumlal,už raději nevím co,ale jak k nám pomalu docházel bylo na něm vidět udivení.-Kde jste ho sebrali?Já se zblázním,příště až odjedu tak doma se bude rozvalovat tygr a na zahradě budeme mít žirafu.
Káta se smála a já zatím manželovi vyprávěla,kde že se u nás tohle zvíře lesní vlastně vzalo.
A do posledního okamžiku života Malého chyběl jeden celý den a dvě noci.
Tak moc se nám zdálo,že se srovná a už i náš táta začínal plánovat kde ho pustíme,kde mu bude dobře.Nakonec po delší debatě,jsme se rohodli pro Velkou louku,protože je tam rybník a hustý les a bude mu tam dobře.
Malej nás zase ožvejkával a mrkev a jablka mu náramně chutnala a všichni jsme byli rádi,že se má tak čile k světu.A přišla poslední noc.Večer se mrazík hlásil,že se nevzdá a já jsem pro jistotu chodila kontrolovat malého protože jsem se bála,že i když má pod sebou slámu a plno sena kolem sebe,že mu bude zima.Do dvou hodin do rána jsem vydržela a kontrolovala.Pak jsem si jen sedla na gauč, a že určitě spát nebudu,jsem vytuhla a vzbudila jsem se kolem 5 ráno.Ještě rozespalá letím do seníku.Jenže Malej už se nezvedal a jen na mě koukal.Z jeho lesklých očí pomalu vyprchával život a já se snažila aby se postavil a přemlouvala jsem ho aby se nevzdával.Protože ho čeká volnost a les.Naposledy ztěžka zvedl hlavu a podíval se na mě a já viděla,že už mu pomoci není.Zhasl a bylo v tu ránu po všem.Tak moc mě to mrzelo.Kátě jsem to ráno nechtěla vůbec říct,jenže přišla,že chce za srnečkem a já jí musela říct že srneček už není ale že určitě běhá někde po loukách a že je mu dobře.Těžko se mi to říkalo...
Bylo to poprvé co jsme doma měli něco tak krásného a dokonalého.Byl to malý srneček se jménem MALEJ a Káťa?Do dnes si na něj pamatuje a ráda by zase někdy takového MALÉHO měla doma ale od té doby se tak už nestalo.
